Rubikova kostka 3x3x3: nejpoužívanější metody rychlokostkařů
K vyřešení určitého problému obvykle existuje několik možných cest. Hlavolam Rubikova kostka 3x3x3 není výjimkou. K docílení složeného stavu ze stavu naprostého chaosu lze použít několika metod.
Pomineme-li podvádění (sloupávání a přelepování nálepek, rozebrání kostky na jednotlivé kostičky atp.), existující metody mohou být rozděleny do skupin podle několika kritérií. Ať už podle počtu potřebných tahů, samotného principu skládání, počtu potřebných algoritmů, tak v neposlední řadě i oblíbenosti mezi kostkaři. Pojem "rychlost metody" záměrně nebyl uveden, neboť je přinejmenším zavádějící. Metoda sama o sobě nemůže být "rychlá", na rozdíl od rychlosti provedení tahů kostkařem, rychlosti rozpoznání případu (stavu kostky) nebo rychlosti otáčení použité kostky. Následující video ukazuje, že po vyvážení těchto faktorů může být "rychlá" téměř jakákoli metoda.
Níže jsou představeny základní metody skládání Rubikovy kostky 3x3x3, které jsou mezi rychlokostkaři nejvíce rozšířené (i když popravdě řečeno neznám nikoho, kdo by buď ZB nebo Heise používal jako svoji hlavní metodu).
Na této stránce najdete následující metody:
CFOP / Fridrich
CFOP (Cross, F2L, OLL, PLL) je metoda navržená několika kostkaři v 80. letech dvacátého století. Je taktéž známá jako Fridrichova metoda po její popularizátorce, Jessice Fridrich. Zčásti díky jejímu publikování metody na internet v roce 1997 byla CFOP dominantní 3x3x3 rychlokostkařská metoda zhruba od roku 2000 pro drtivou většinu rychlokostkařů (resp. CFOP a její varianty). Donedávna platilo, že každý rychlokostkař umístěný v top 10 ve světových tabulkách pro 3x3x3 (průměrný čas) používal CFOP (nebo její variantu).
Výhody
Tato metoda je poměrně snadno pochopitelná při srovnání s ostatními metodami. Proto je nejvíce vyzkoušená a nejvíce populární. Má rozumný počet algoritmů a průměry pod 15 vteřin jsou rozhodně dosažitelné. S touto metodou bylo překonáno mnoho světových rekordů. Vyžaduje méně přemýšlení než metody založené na stavění bloků, tudíž je více algoritmická.
Nevýhody
Naučení se všech algoritmů zabere nějaký čas a skládání F2L konstantně pod 10 vteřin vyžaduje hodně cviku. Navíc je zapotřebí o trochu více tahů při porovnání s metodami založenými na stavění bloků.
Roux
Autorem metody Roux je Francouz Gilles Roux, který svou metodu popsal v roce 2003. Průběh skládání je podobný kombinaci stavění bloků v Petrusově metodě a Watermanově metodě, která je zástupcem corners-first metod.
Výhody
Metoda Roux využívá menší počet tahů než populární CFOP. Je také více intuitivní a vyžaduje méně algoritmů. Po dokončení prvního bloku může být zbytek kostky poskládán z větší části tahy R, r, M a U, což redukuje otáčení s kostkou jako celkem.
Nevýhody
Zvyknutí si na stavění bloků může být pro začátečníky náročné. Provedení tahů M a r může být taktéž obtížné pro některé lidi. Kostkaři, kteří mají potíže s tahy M, by patrně neměli metodu používat jako jejich hlavní (nebo lépe, cvičte cvičte cvičte tahy M). Tahy dvou vrstev (např. r) mohou být rovněž pomalejší než tahy jednou vrstvou (např. R).
ZZ
Autorem metody ZZ je Polák Zbigniew Zborowski, který svou metodu popsal v roce 2006. Metoda je cílena jak na nízký počet tahů, tak na rychlost.
Výhody
Pro F2L jsou potřeba jen tahy R, U a L a není vyžadována žádná rotace s kostkou jako celkem. Počáteční orientace hran snižuje počet F2L případů na polovinu a dělá hrany jednodušší k nalezení a snadnější ke spojení s bloky/rohy. Během skládání je kostka jako celek typicky držena v jedné orientaci, což umožňuje stopování 'míst', dovolujíc rychlé/intuitivní umístění kostiček bez přemýšlení/dívání se. S F2L založeným na stavění bloků a předem orientovanými hranami poslední vrstvy může být bez problémů dosaženo kolem 55 tahů (ke složení kostky). Optimalizací stavění bloků při F2L a po osvojení pokročilejších technik skládání poslední vrstvy dojde ke značnému poklesu počtu tahů. Intuitivní stavění bloků během F2L je docela jednoduché a pouze 20 algoritmů (za uvažování zrcadlových případů) je vyžadováno pro složení poslední vrstvy na dva pohledy. Pro předem orientované hrany existuje mnoho technik pro dokončení poslední vrstvy.
Nevýhody
ZZ je silně ovlivněna inspekčním časem. Pokud je 15 vteřin, nejedná se o problém. Ale v situacích, kdy není použit inspekční čas, může jít o stinnou stránku metody - například při používání redukce na kostku 3x3x3 u větších kostek nebo při skládání více kostek může být ZZ těžko zvládnutelná (z hlediska rychlosti). EOLine je obtížná na plánování a vykonávání v jednom kroku a trvá velmi dlouho ji bravurně zvládnout. Začátečníci by měli počítat řádově s měsíci k dosažení celé EOLine v inspekčním čase 15 vteřin. F2L vyžaduje pro ZZ složení dvou kostiček navíc (celkově 10) než u CFOP (celkově 8).
Petrus
Autorem Petrusovy metody je Švéd Lars Petrus, který svou metodu popsal v 80. letech dvacátého století. Jedná se o metodu s postupným stavěním bloků.
Výhody
Petrusova metoda využívá méně tahů než CFOP a většina dalších metod nepoužívající stavění bloků. Je intuitivnější než CFOP a vyžaduje mnohem méně algoritmů. Za užití některých technik může být orientace a permutace rohů provedena současně. Poslední vrstva může být dokonce složena na jeden pohled, nicméně to drasticky zvyšuje počet potřebných algoritmů.
Nevýhody
Zejména pro začátečníky může být obtížné optimalizovat stavění bloků. Je rovněž náročné provádět tahy v průběhu skládání bez velkých časových prodlev.
ZB
Autory metody ZB jsou Polák Zbigniew Zborowski a Nizozemec Ron van Bruchem, kteří svoji metodu popsali v roce 2002. Podobně jako CFOP se jedná o pokročilou variantu metody skládání vrstvy po vrstvě (LBL).
Výhody
Po složení F2L bez jednoho páru hrana-roh zbývají jen dva kroky k poskládání celé kostky (dokončení F2L se současným orientováním hran poslední vrstvy a dokončení poslední vrstvy jedním algoritmem). Zbigniew Zborowski tvrdí, že metoda v průměru vyžaduje pouze 40 tahů.
Nevýhody
Metoda obsahuje 300 algoritmů (pro F2L), resp. téměř 800 celkových algoritmů. Trvá velmi dlouho se naučit celou metodu.
Heise
Autorem metody Heise je Australan Ryan Heise (jenž rovněž vynalezl HTA), který svou metodu popsal v roce 2003. Jedná se o intuitivní metodu, u níž není zapotřebí žádných algoritmů. Používá extrémně nízký počet tahů, ale může být obtížné dostat se k dobrým časům.
Začátečnickou verzí metody Heise může být chápáno i použití techniky pracovního rohu a pracovní hrany.
Výhody
Metoda je efektivnější než většina (ne-li všechny) ostatních zde popsaných metod a proto je velmi vhodná ke skládání co nejmenším počtem tahů. Protože neobsahuje žádné algoritmy, kostkaři s touto metodou se obecně stávají velmi dobrými při intuitivním stavění bloků. Na vysoké úrovni se rovněž rozvíjí porozumění teorie kostky.
Nevýhody
Každý tah musí být naplánován, takže lidé provádějící tahy rychle budou zklamáni. Na některé z kroků může být velmi obtížné si zvyknout, a začátečníci by nemuseli dostatečně porozumět teorii kostky, která je pro metodu potřebná.
Použitá literatura (odkazy platné k 25. 2. 2013):
www.speedsolving.com/wiki/index.php/CFOP
www.speedsolving.com/wiki/index.php/Roux_Method
www.speedsolving.com/wiki/index.php/ZZ_Method
www.speedsolving.com/wiki/index.php/ZB_method
www.speedsolving.com/wiki/index.php/Petrus_Method
www.speedsolving.com/wiki/index.php/Heise_Method
Graficky stránku obohatil Michael Feather.