Kontakt

Já, kostkař

O tom, kterak jsem se k hlavolamům dostal. Příběh od skládání kostek na čas, přes získávání teoretických znalostí, analyzování mnohdy slepých uliček, až k poznávání skvělých lidí či psaní webových stránek.

Éra dětská

Všechno pro mě začalo na přelomu 80. a 90. let minulého století. Tehdá jsem byl malý capart a jak už to tak u podobných ratolestí bývá, největší zábavou je pro ně zkoumání všeho možného. Zejména to platí pro obsah starých skříní a tajuplných zákoutí, kterých se v bytě u dědečka s babičkou nachází v dětských očích více než dost.

Nepamatuji si přesně, který kombinatorický hlavolam jsem v životě viděl jako první. Nepamatuji se ani na první hlavolam, který jsem se snažil rozluštit, nebo který jsem opravdu vyřešil. V paměti mi z dětství utkvěly jen neúplné střípky na azurově modrou krabičku s doslova magickým názvem "magic cube" (tenkrát jsem samozřejmě číst ještě neuměl). Ta obvykle ležela u dědečka s babičkou na hlavním stole v obývacím pokoji, občas na stole v jejich pracovně, jindy jsem ji našel ve skříňce s ubrusy a povlečením, a mám za to, že jsem ji jednou zahlíd' i u dědečka v šatníku. Ten byl pro mne obzvláště zajímavý vzhledem ke všem těm príma věcem, které se tam pro malého kluka daly najít - taková nikdy nevyčerpatelná zásoba fascinujících předmětů jako je prak, staré mince, medaile a odznaky, angličáky (autíčka) měnící svou barvu s teplotou, plastoví dinosauři, cvrnkací kuličky, tank na baterky, řetízková Céčka nebo ta zmiňovaná Rubikovka. A jaká to byla super skrýš, když se hrálo s bratranci na schovku! Samo sebou musel dědeček vždy po mé "výpravě za dobrodružstvím v šatníku" celou skříňku přerovnat, což ale málokdy vedlo ke stejnému pořádku věcí, které se tam nacházely před mým "zkoumáním". I proto se mi zdálo, že v tomhle tolik okouzlujícím bytovém místě se dá vždycky najít něco nového, s čím jsem si vydržel hrát hodiny (rozuměj minuty z pohledu dospělých :-)).

Ta modrá krabička byla zvláštní už jen svým zjevem. Vedle klasických obrázků a nápisů na obalu totiž ústila v takové úchytové poutko v horní části, takže přímo vybízela ke vložení tužky do tohoto otvoru. Pak stačilo chytnout onu tužku (s krabičkou uprostřed) za oba konce, zakmitat rukama a pozorovat, jak se setrvačností otáčí krabička kolem tužky. Tak málo stačilo ke štěstí! Retrospektivně jsem nesmírně rád, že jsem měl dětství bez Fejsbůku a podobných počítačových vymožeností.

V krabičce se nacházela Rubikova kostka 3x3x3. Myslím si, že ta dědečka a babičky měla barevné schéma bílé proti modré, žluté proti zelené a oranžové naproti červené barvě. Podle všeho se skutečně první originální maďarské série tohoto hlavolamu vyráběly ve zmíněném provedení. Nicméně tenkrát to pro mě byla pouze hračka s barevnými hejblátky. Že mám před sebou sofistikovaný kombinatorický hlavolam mě v tu chvíli ani nenapadlo.

Z vyprávění rodinných příslušníků jsem se časem dozvěděl, že babička uměla kostku 3x3x3 složit. Údajně k tomu využívala nějakou formu metody corners-first. Prý složení trvalo "kolem půl hodiny", což by mohlo značit, že za tímto účelem nepoužívala žádný tehdejší publikovaný návod, ale své vlastní algoritmy.

Pamatuji si na objevení stejné modré krabičky s kostkou o několik let později (to mi mohlo být tak 10) v šuplíku s kartami a hrami u nás v obýváku. V té době už mi byl cíl hlavolamu jasný, ale dokázal jsem barevně utřídit jen jednu vrstvu (skládání po vrstvách je asi nejčastější způsob prvotního řešení hlavolamu). Jestli se nemýlím, na pracovním stole rodičů v obývacím pokoji jsem jeden čas zahlédl i brožuru "Logika v kostce" z roku 1982.

Ta naše kostka sice už měla standardní barevné schéma (bílá proti žluté, zelená proti modré a oranžová naproti červené barvě), ale z nějakého nepochopitelného důvodu byla červená a oranžová barva zaměněná. Pamětníci si možná vzpomenou, že i java applety Rubikovy kostky u mých prvních internetových návodů (viz obrázky úplně dole na odkazované stránce) měly důsledkem toho vyměněnou červenou a oranžovou barvu.

Dalších několik let zůstala kostka bez povšimnutí uložena i ve své modré krabičce v šuplíku, ale její čas měl teprve přijít.

Éra školní

Někdy v době objevení Rubikovy kostky 3x3x3 u nás doma jsem se u druhé babičky ocitl na půdě jejího rodinného domu. Z chodby se tam šlo kulatými schody (bez zábradlí, ale z obou stran byla zeď, takže nebylo kam se zřítit). Nejvíc mi z tohoto zážitku v paměti utkvěly tři věci. Prvním bylo šero, prachem obalené skříně a obecně strašidelné prostředí. Druhým byla stolní hra s hokejisty pro dva hráče, která se našla v jedné skříňce - myslím si, že se v obměněné podobě vyrábí dodnes (je to něco jako hospodský fotbálek, akorát že s hokejisty). Třetím byla "kouzelnická" pouta s kroužkem uprostřed, takže ten na první pohled nešel vyndat.

Hokejová hra sice za mého vehementního protestování zůstala u babičky na půdě, hlavolam jsem si ale vyškemral a odtamtud odvez'. Někdy brzy po jeho získání jsem ho dokázal rozluštit (tzn. byl patrně jedním z prvních mnou vyřešených hlavolamů vůbec), takže jsem pak byl za frajera ve škole, kde jsem samozřejmě vyndání kroužku s rukama za zády předváděl. Doma jsem potom přišel i na způsob č. 2, ten byl ale de facto podváděním, protože vyžadoval sílu (asi se jedno pouto "roztrhlo vejpůl" a kroužek se vyndal, nebo tak něco - podrobnosti si už nevybavím).

To mohla být tak třetí, čtvrtá třída (šel jsem o rok později) na základce. Po odeznění tohoto hlavolamového machrování se už do devítky nic zajímavého z pohledu hlavolamů u mě neodehrálo.

Na gymplu v prváku mě chytlo hledání min. Pro pole 9x9 s 10 minami mám osobní rekord 2 vteřiny, pro pole 16x16 se 40 minami je můj rekord 35 sekund a pro pole 30x16 s 99 minami jsem myslím jednou dosáhl času pod dvě minuty (119 vteřin).

Později jsem zjistil, že existuje nějaká klávesová zkratka, po jejímž zmáčknutí se časomíra na hodinách zastaví, zatímco hledač může v poklidu dál hledat. To byl konec s hledáním min na čas.

Ve třeťáku se to stalo. Psal se rok 2004 a byl krásný letní (možná teprve jarní) den. Zničehonic zazvonil domovní zvonek, načež stál za vstupní brankou soused. Důvod jeho návštěvy si nepamatuju (muselo jít o něco hrozně důležitého, jak už to u sousedských návštěv bývá). Přinesl však s sebou hlavolam, který položil na stůl v kuchyni - tuším, že šlo o to vyndat kroužek z provázku, který spojoval tělo hlavolamu a nějakou kouli o průměru větším, než byl průměr samotného kroužku. Už nevím, jestli jsem ho vyřešil (skoro bych řek' že ne), příp. jak dlouho to trvalo. Vím ale, že mě dovedl k myšlence pokusit se o složení "královny hlavolamů" - samotné Rubikovy kostky.

Začal jsem prohledávat domovní harampádí a hledat Rubikovku, což se kupodivu rychle podařilo. Okouzlen její jednoduchostí a současně složitostí, snažil jsem se přijít na to, jestli je hlavolam vůbec složitelný. Z vyprávění vrstevníků jsem totiž věděl o možnosti přelepování nálepek. Co jsem ale nevěděl bylo to, jestli když dvě z nich vyměním, půjde kostka i nadále složit?

Tehdy jsem neměl ani páru o komutátorech a konjugacích, natož o problému parity. Zprvu mě nenapadnul ani systém, jak hlavolam řešit.

Vzpomněl jsem si na svá dětská léta a pokusil se aplikovat metodu vrstva po vrstvě. To nikam nevedlo - konkrétněji to vedlo ke složení první vrstvy, ale dál jsem se nedostal. Když ani následující dny nepřinesly žádnou převratnou myšlenku, díky níž bych se konečně pohnul z místa (stále jsem byl zaseklej na první vrstvě), šel jsem štěstí naproti a zeptal se gůglu co a jak. Mimo jiné na mě vyskočila metoda corners-first.

Avšak podle návodu jsem zatím skládat nechtěl, tudíž jsem ho jen prolétl očima, abych alespoň zjistil návaznost kroků. Tím prvním bylo složit rohy. Metodou pokus-omyl se mi to ojediněle dařilo, takže potom se dalo odrazit dál - ke skládání hran.

Háček byl v tom, že ve snaze složit hrany jsem si rychle rozmíchal tak pracně složené rohy. Vzhledem k drtivému poměru nesložení a složení rohů hned v prvním kroku (možná jsem je dokázal složit jednou ze sta pokusů - vždyť šlo o víceméně nahodilé otáčení vrstev s přáním náhodného složení rohů) jsem se ze zoufalství po několika dnech nadobro uchýlil k internetovému návodu.

Ten byl pro mě zpočátku španělskou vesnicí (vrátil jsem se k metodě vrstva po vrstvě), takže jsem se porozhlídnul i jinde. Naštěstí jsem narazil na stránky Josefa Jelínka (tenkrát popisoval česky i skládání po vrstvách), ale problém přetrvával - za boha jsem nemohl správně orientovat rohy ve třetí vrstvě. Díky Pepovým zkušenostem a nadhledu se mu během vzájemné e-mailové komunikace podařilo vysvětlit základní principy skládání (tak polopaticky, abych je pochopil i já), takže po dalších dvou dnech strávených pochopením návodu jsem metodou vrstva po vrstvě Rubikovu kostku poprvé složil.

Éra rychlokostkařská

Jako další krok jsem si stanovil, že nechci být závislý na návodu. Skládal jsem proto do zbláznění (rozuměj do doby, než jsem měl algoritmy naučené a kostku jsem uměl složit zpaměti). Toho času jsem mohl být někde kolem tří minut co se týče rychloskládání.

Začal jsem se o dění kolem kostky zajímat více, přičemž informace jsem čerpal převážně ze zahraničních webových stránek - ať už šlo o sledování dechberoucích videí, hledání nových algoritmů, zkoumání zákonitostí kostky nebo i korespondenci s podobně praštěnými lidmi.

Pepa mi představil speedcubing a zasvětil mě do něj se vším všudy. Od té doby jsem skládal všude - venku, ve škole i doma na záchodě. Stopoval jsem si čas potřebný ke složení a sledoval svůj postupný progres. Promazával jsem kostku silikonovým olejem, seřizoval ji a nadto získával podvědomí o skládání poslepu. Zanedlouho jsem zjistil, že i existují i jiné hlavolamy než jen slavná Rubikova kostka 3x3x3.

Započalo machrování ve škole č. 2 :-). Svým zápalem pro věc jsem zagitoval několik spolužáků, které jsem naučil kostku složit. Leč všichni s tím zanedlouho sekli.

Předvádění se mi típla až spolužačka Lenka, která hned zkraje nového školního roku přinesla do školy Square-1. Samozřejmě v rozmíchaném stavu, který jsem neuměl vrátit do toho složeného. Po nějaké době jsem uměl dát hlavolam do krychlové podoby, ale to bylo všechno.

Pár dnů nato (od 9. 9. 2004) však Jarda Flejberk organizoval v Praze poblíž metra Vltavská výstavu hlavolamů, o které jsem se dozvěděl od Pepy. Ten přislíbil svou účast, takže nebylo co řešit - musel jsem se za ním vydat a potkat ho osobně. Navíc v rámci výstavy proběhla i neoficiální soutěž ve skládání Rubikovy kostky 3x3x3 (takový předchůdce Czech Open, jak jej známe dnes). V konkurenci osmi závodníků (a za dohledu Pepy, který se zhostil funkce rozhodčího) jsem suverénně obsadil poslední, osmé, místo časem 7 minut a 49 vteřin. Ačkoliv jsem v té době mohl běžně skládat kolem dvou a půl minut, dvakrát jsem provedl špatný algoritmus v posledním kroku, jímž bylo permutování hran. Bylo to dáno tím, že těsně před výstavou jsem se učil jiný algoritmus na permutování hran, než který jsem doposud používal. Jak se ukázalo, tento nový algoritmus jsem ještě neměl plně pod kůží. Na třetí pokus jsem radši zvolil starší algoritmus, nicméně na chvost startovní listiny to už vliv nemělo.

Nikdo by si v tu chvíli ani nepomyslel, že z celé startovní listiny to v rámci rychlostního skládání dotáhnu nejdál - roku 2006 jsem jeden čas držel krásné třetí místo v historických světových tabulkách pro hlavolam Square-1. Nutno ovšem podotknouti, že tehdejší a dnešní soutěžní konkurence i podmínky jsou nesrovnatelné. Ale nepředbíhejme.

Po skončení akce jsem s Pepou prohodil pár slov, přičemž se dostalo i na spolužaččinu Square-1, kterou jsem s sebou přinesl. K mému úžasu Pepa bleskurychle hlavolam poskládal bez mrknutí oka. Koukal jsem na něj jak jójo, nad jeho prstovými triky jsem žasnul s otevřenou pusou. Ve vší úctě k Pepovi mi ale v paměti zůstala především vzpomínka na Rubikovu kostku 2x2x2, kterou měl na stánku vystavenou prodejce hlavolamů Hendrik Haak z Německa. Požádal jsem ho, zda-li bych si mohl hlavolam vyzkoušet, a on nejenom že porozuměl mé přes koleno lámané angličtině, ale dokonce i s úsměvem svolil.

Nuže chytnul jsem kostku, udělal na ní pár tahů a dobrou čtvrthodinku se ji opětovně snažil složit zpět. Když se to konečně povedlo, vítězoslavně jsem si odfrknul a cítil se jak mistr světa. Docela dlouho jsem pak byl přesvědčen o tom, že Rubikova kostka 2x2x2 je mnohem složitější než Rubikova kostka 3x3x3 :-).

Zhruba někdy v tomto období jsem přešel na jinou metodu skládání Rubikovy kostky 3x3x3, a sice corners-first. Jak by se dalo čekat, ovlivnil mě Pepa - na výstavě jsme spolu o této metodě horlivě diskutovali (rozuměj on o ní vykládal všechno, já byl jedno velké ucho). S odstupem času jsem mu nesmírně vděčný za to, že mi nedoporučil CFOP, tehdy prakticky jedinou metodu uznávanou jako nejpoužívanější, nejlepší, nejrychlejší a bůhví co ještě. Obecně toho Pepa pro kostkařskou komunitu udělal hodně. Třeba i přeložil soutěžní pravidla, což je skutek, který se žádnému Čechovi dosud nepodařilo napodobit (mezitím byla pravidla WCA mnohokrát změněna, takže Pepova verze bohužel není nadále použitelná).

Po návratu z výstavy jsme se s Pepou dohodli na nákupu hlavolamů právě od Hendrika - já objednával 1 kus (a další tři jsem dostal grátis) Rubikovy kostky 2x2x2 (mini verze, jenž je 1/8 co do velikosti standardní verze kostky 2x2x2) plus Rubikovy kostky 4x4x4 a 5x5x5 (všechny kostky byly od výrobce EastSheen; tenkrát se nedalo sehnat prakticky nic jiného než právě EastSheen a Rubik, který obecně platil za nevhodný pro speedcubing). Pepa chtěl Rubik's magic, hlavolam Planety a dost možná i něco jiného, na co si už nevzpomenu. Kostky 4x4x4 a 5x5x5 jsem měl původně dostat na Vánoce pod stromeček, ale nedalo mi to, a s 4x4x4 jsem se musel skamarádit ihned. Udělal jsem na ní asi 3 tahy, čímž se zdála být kompletně rozmíchaná. Zbytek večera jsem trávil usilovným analyzováním nad tím, jak ji přimět zpět do složeného stavu. Nějakým záhadným způsobem se mi ji podařilo složit, takže pod stromečkem jsem ji našel zase v původní podobě.

S Pepou jsem se potom v Praze srazil ještě několikrát. Jasně si vybavuji zejména dvě setkání (a matně si vybavuji i třetí). Při prvním z nich jsme si dali spicha na Andělu a zašli do zdejšího KFC, co je hned na rohu u výlezu z metra. Pepa přines' fůru hlavolamů, já měl přehršle (z větší části úplně nesouvisejících) otázek, slovo dalo slovo a ejhle - poslední zpáteční autobus už dávno odjel. Doma pak zrovna nebyli blahem bez sebe, když se jim ozval syn s tím, že mu ujel bus a rád by se dostal domů.

Napodruhé už jsem si odjezd posledního spoje domů ohlídal a i mé dotazy směřující na Pepu byly asi daleko smysluplnější. Pozval mě k sobě domů a světe div se - kostka není tím zážitkem, který si vybavuji nejvíce. Hlavolam totiž přebila rodinka štírů, kterou Josef choval v terárku hned nad botníkem u vchodových dveří.

Pokud mě paměť neklame, ke konci roku jsem poprvé kontaktoval Mirka Goljana, zmíněného na internetových stránkách (které jsem si pročítal) Jessicy Fridrich. Tu jsem kontaktoval až o více než 8 let později (19. 1. 2013), protože jsem v tu dobu netušil, že je to rodačka z České republiky (tehdejší ČSSR).

Po Vánocích (resp. mezi vánočními svátky na přelomu let 2004 a 2005) jsem e-mailem bombardoval Pepu s žádostí o pomoc se skládáním kostky 4x4x4, a posléze i 5x5x5. Poprvé jsem se v praxi setkal s problémem parity. Protože má Josef nepochybný talent na vysvětlování, i tentokráte jsem jeho výkladu porozuměl. Později jsem si koupil někde v hračkářství, či kde, Square-1 (a jednu jsem dostal od známé - podle kvality soudím, že byla taky z hračkářství). Spolužák ze třídy Martin mi navíc daroval Varikon a zapůjčil Rubik's magic (ten měl z neznámého důvodu navlečené struny symetricky vůči dnešní verzi tohoto hlavolamu, takže namísto třech rozpojených kruhů směřujících nahoru byla jeho výchozí pozice se třemi rozpojenými kruhy směřujícími dolů).

V době, kdy mají maturanti nejvíce práce, mě nenapadlo nic lepšího, než že začnu o kostce tvořit web. Začalo to nevinně a vcelku skromně - několika stránkami o zmíněné metodě vrstva po vrstvě. To jsem neměl ani tušení, kam všude mě kostka v průběhu let zavede...

V létě roku 2005 jsem jel s Pepou a jeho kamarádkou Petrou (velmi milá a příjemná holka, potkal jsem ji prvně na výstavě - viz výše) do Polska na své první oficiální závody. Jednak tam Pepa vytvořil světový rekord v dnes již neexistující disciplíně Rubik's magic, druhak jsem tam potkal několik tehdejších i budoucích světových rekordmanů, a do třetice jsem byl obklopen povahově skvělými lidmi. Za všechny si zmínku zaslouží spolu-organizátor celé akce - Zbigniew Zborowski, který nejenom že nám (jakož i spoustě dalších kostkařů) nabídl bezplatný nocleh po několik dní ve svém rodinném domě, ale jeho manželka Grażyna nás všechny dokonce pohostila polskou kuchyní. A to opět bez nároku na peněžitou odměnu. Zbigniew nás mj. provedl Osvětimí (to bylo asi jediné místo, kde nám přišlo naprosto spontánní netočit s kostkou jak o život), doprovodil nás při zpáteční cestě na autobusové nádraží, a po nějaké době nám zaslal velmi pěkně sestříhané, ozvučené a digitálně upravené záběry z právě proběhnuvších závodů (čtěte také jejich psanou reportáž v angličtině) ve formě DVD. Kromě medailí a diplomů, spousty zážitků a nových zkušeností, jsem si ze soutěže odvezl i 3 hromady sušenek s párem ručníků, což byly některé z cen na stupních vítězů (není bez zajímavosti, že disciplínu Rubikovy hodiny jsem vyhrál s metodou, kterou mě přímo na místě pár hodin předtím naučil Pepa - do té doby jsem totiž skládal celou první stranu, ne jen 5 z celkových 9 ciferníků). Jednu hromadu sušenek jsem nechal u Zborowských za jejich více než vřelé pohoštění. Starali se o nás jak pastýřka o své ovečky.

V roce 2006 jsem na dalších závodech - tentokrát již v ČR - potkal Milana Vodičku (dost možná jsem ho viděl už na výstavě v roce 2004, jen jsem se s ním tenkrát neseznámil), od něhož jsem téhož roku koupil zbytek tehdy platných soutěžních hlavolamů. Tedy Megaminx, Pyraminx, Rubik's magic (tentokráte již ve standardním provedení), Master magic a Rubikovy hodiny (takže jsem v Polsku vyhrál nejenom s Pepovou "strategií", ale dokonce i jeho hodinami, které mi zapůjčil). Skewb a kostky 6x6x6 + 7x7x7 tehdá ještě nebyly v konceptu WCA. Párkrát jsem od Milana vzal i nálepky, které si vlastnoručně vyráběl a tisknul.

V témže roce jsem se naučil složit Rubikovu kostku 3x3x3 poslepu.

Éra hlavolamová

V průběhu dalších dvou, tří let jsem nasával informace na diskusním fóru o rychlostním skládání, nakupoval a řešil další hlavolamy, měnil podoby svých stránek (stejně tak jako texty a metody na nich), zúčastňoval se každoročně oficiálních závodů, poznával nové inspirativní lidi a vstřebával jejich mnohdy extázi vzbuzující nápady.

Velkou kaňkou na mém kontu, která se se mnou táhne zhruba od roku 2008, je neposkytnutí algoritmů metody SS Pepovi, který si je ode mne vyžádal, když jsem se mu o nich zmínil. V té době byla originální webová stránka od Timothy Suna s SS algoritmy tajná (URL stránky znalo jen několik lidí na světě), posléze dokonce zaheslovaná (před tím, než byly algoritmy volně k dispozici). Já si původní algoritmy poupravil, aby se mi je dařilo provádět rychleji. Úpravu jsem nazval "tahově optimální řešení" (ačkoliv šlo často o delší algoritmy, než byly ty prvotní) a o tomto tahově optimálním řešení jsem řekl Pepovi. Ten mě požádal, jestli se na to může podívat. Já se zachoval velmi sobecky a seznam algoritmů mu neposlal. Dodnes mě to mrzí, bylo to ode mne nečestné a nesportovní (slušně řečeno). Měl úplnou pravdu v tom, když mi na to odpověděl něco ve smyslu "kdyby se nesdílely znalosti, kde by dnes speedcubing byl? Polovinu věcí co znáš by jsi neznal". Myslím si, že mi Pepa dávno odpustil a na celý incident zapomněl, přesto však: Pepo, promiň. Původní záměr naučit se všechny SS algoritmy jsem si záhy rozmyslel - skončilo to zhruba u 6 naučených kousků, které se však v paměti udržely asi dva týdny.

Na konci tohoto období (2009) začal opadávat můj zájem o aktivní rychloskládání (pasivně se o dění v oboru zajímám doposud, řekl bych), ačkoliv paradoxně moje časy kulminovaly až o rok později (více viz stránka o metodě corners-first). Jestli si dobře pamatuji, na závodech jsem pokaždé jako kostku 3x3x3 použil originál Rubik, přestože šlo o výrobek z 80. let (od 80. let se ale kostka do roku 2004 válela v šuplíku, takže šlo de facto o fungl novej hlavolam :-)). V roce 2010, po zakoupení nové kostky, šly mé časy ze dne na den o 5 vteřin dolů :-).

V roce 2010 jsem začal uvažovat o psaní návodů i k dalším hlavolamům, takže bylo nutné překopat design webu. Po dokončení vejšky jsem tento plán začal realizovat. Protože v češtině nikde nebylo zdokumentováno (alespoň já nic nenašel) mnoho zajímavých témat vztahujících se ke kostce, začal jsem roku 2012 vydávat tematické články formou blogu. Vznikly tím stránky, jejichž podoba se zachovala doposud (psáno v roce 2016).

Kdybych se na tomto místě měl rozepsat o zážitcích a vzpomínkách, které mi hlavolamy přinesly, vznikla by z toho celkem slušná bichle. Na probdělé noci strávené analyzováním hlavolamů, nespočet hodin vložených do tvorby webových stránek, radost z poznání zákonitostí a principů, střídání zoufalosti a triumfálních pocitů při řešení, uvedení historie vážící se k hlavolamům či sdílení vědomostí s lidmi na celém světě zkrátka nezbyl čas.

Kapkou v moři událostí, na které se nezapomíná, je bezesporu společná večeře s Ronem van Bruchemem, při níž jsem mu dal zopakovat jazykolam "strč prst skrz krk". Po několika pokusech nezdaru a mému škodolibému chichotání odvětil 6x po sobě jakési "grumpfh-chškröb". Říkal, že pokaždé to mělo jiný význam, přesto se mi nepodařilo rozeznat jeden přízvuk od druhého (a tak škodolibé chichotání přešlo na stranu Rona). Podle mě kecal, znělo to fakt vždycky stejně :-). Pamětihodné je i potřesení pravačkou a prohození pár slov s Jaapem Scherphuisem. A to navzdory tomu, že jsem tenkrát nevěděl, s kým mám tu čest a jak príma chlap to je (potkali jsme se v roce 2006 na závodech Czech Open).

zleva: Josef, já a Jaap v roce 2006

Jen zanedbatelné části lidí motající se kolem hlavolamů jsem stihl poděkovat alespoň za grafiku a software, jenž používám na tomto webu. Podstatně větší část by si mé poděkování zasloužila zrovna tak. Bez nich bych možná nikdy nezačal se skládáním Rubikovy kostky ani jiných kombinatorických hlavolamů, nepustil bych se do bastlení webových stránek a vy byste nikdy nečetli tyto řádky. Osud chtěl tomu, abych mohl na závěr citovat Caesara po překročení stylové řeky Rubikon: "Kostky jsou vrženy".